Dává v současné postdigitální éře nových médií a všudypřítomných algoritmů ještě smysl mluvit o portrétu jako kanonickém žánru identity a reprezentace? Při pohledu na umělecké experimenty 21. století stejně jako revizi starších zobrazovacích technik se ukazuje, že nazrál čas portrét redefinovat a vykročit od jeho tradiční představy coby podobizny lidského subjektu. A právě tímto neprobádaným směrem se vydává kolektivní monografie Reconfiguring the Portrait, kterou koeditoval Tomáš Jirsa a jež právě vyšla u prestižního vydavatelství Edinburgh University Press. Aktuálnost a relevanci tématu dokazuje účast světově proslulých kunsthistoriků (Georges Didi-Huberman, Sigrid Weigel), ale rovněž renomovaná jména autorů z oblasti teorie médií a gender studies (Susanna Paasonen), vizuální kultury (Andrea Pinotti) či filmové filozofie (Brian Price).
Kniha zkoumá portrét napříč širokou škálou médií a technologií zahrnující film, literaturu, fotografii či galerijní instalace pohyblivého obrazu, ale také videoklipy, deep fakes, algoritmické rozpoznávání tváře, videohry a VR rozhraní. Jednotlivé kapitoly demontují přetrvávající metafyzické a antropocentrické předpoklady zděděné z tradičního žánrového pojetí portrétu a místo něj nabízí koncept založený na kulturních technikách, v nichž je (lidský i nelidský) subjekt spoluutvářen technologiemi a specifickými mediálními konfiguracemi.