Pavel Taussig (1949–2023) se narodil v Olomouci, ale dětství a mládí prožil v Zábřehu na Moravě. Na podzim 1968 byl přijat ke studiu na Filozofické fakultě UP v Olomouci jako jeden z nemnoha prvních studentů nově otevřeného oboru uměnověda, v jehož rámci absolvoval specializaci literatura, divadlo, film. Obor koncipovala a garantovala katedra českého jazyka a literatury, a tak Taussigovo budoucí směřování formovali její tehdejší přední (a velmi oblíbení) pedagogové: Oldřich Králík, Eduard Petrů, Jiří Skalička, Jiří Stýskal, Alena Štěrbová. Ale také několik vynikajících osobností z jiných oborů, dokud je nastupující tzv. normalizace nepostavila mimo svobodomyslné univerzitní prostředí: estetik Václav Zykmund, historik umění František Dvořák, sociolog Vladimír Jochman, historička Libuše Hrabová, filozof Svatopluk Hrab a další.
Rodící se uměnovědná studia v Olomouci však byla v nepříznivých politických poměrech záhy utlumována a po několika letech zanikla. Jejich obnovy se bezprostředně po listopadu 1989 ujal Jiří Stýskal a na nově založenou katedru věd o umění pozval i několik absolventů onoho prvního vážného pokusu o etablování uměnovědných studií v Olomouci, mezi nimi také Pavla Taussiga. Jeho pedagogické zaměření bylo jasné: přednášel dějiny českého filmu. Sídlili jsme tehdy v provizoriu bývalého kanovnictví ve Wurmově ulici, Pavel sem několik let obětavě dojížděl z Prahy a přespával zde, a je třeba poznamenat, že jeho přednášky patřily k nejvíce vyhledávaným. Mezioborový charakter uměnovědných studií z přelomu 60. a 70. let se obrazil v jeho pozdějším odborném směřování: zajímal se o vztah literatury a filmu a vydal několik desítek publikací o osobnostech českého filmu 20. století, z nichž mnohé patřily i divadlu: byli mezi nimi Vlasta Burian, Eduard Kohout, Jindřich Plachta, Hugo Haas, ale také Jan Libíček, Petr Nárožný, Bolek Polívka, tvůrčí tandemy Suchý – Šlitr, Smoljak – Svěrák a další. Pokud jde o tvůrčí přínosy, nejčastěji je připomínán jeho námět k oscarovému filmu Kolja, v několika filmech se také ukázal v menších rolích. Nemalou část své energie ale věnoval i „nefilmové“ práci: patří sem jeho scenáristický podíl na televizním dokumentárním seriálu Neznámí hrdinové, který je věnován obyčejným hrdinům a obětem protinacistického a protikomunistického odboje. Pociťoval to jako svou osobní povinnost, i vzhledem k osudům jeho rodiny.
Měli jsme ho rádi také proto, že jedním z nejvýraznějších rysů jeho povahy byl smysl pro originální humor. Nebyly za ním jen jeho vypravěčské dispozice, dokázal budovat nezapomenutelné situace a historky, které jsme si při pozdějších setkáních často připomínali. Na zlaté promoci absolventů Filozofické fakulty UP z roku 1973 v říjnu tohoto roku budeme našeho spolužáka a kolegu Pavla Taussiga velmi postrádat.
Jiří Štefanides