Pak tu ale byla myšlenka, že právě odjezd do Vídně by mohl rozplést řadu životních nejasností. Že se možná bude jednat o velký nádech před státnicemi a rozhodováním o dalším zaměření. Navíc, přiznávám, mě lákala možnost častých návštěv Albertiny, v níž bych najednou nepůsobila jako turista. A konečně sílila zvědavost nad tím, jak se učí o divadle a filmu za humny.

Když se po třech letech od odjezdu ohlédnu zpátky, celé přípravy, pobyt i návrat byl definitivní a velký krok do dospělosti. Zcela pragmaticky – už samotná administrativní mašinérie s odjezdem a příjezdem spojená člověka vyškolí. Současně po éře získávání všech razítek podobné lovení bobříků dodá na sebevědomí. I se zcela marginální znalostí němčiny (a vídeňské němčiny) jsem se rychle zorientovala v systémech místní univerzity, jazykového centra (s naprosto ohromujícími službami) i v chodu města. Historické napojení Čech na Vídeň je totiž patrné na každém kroku a je snadné se okamžitě cítit jako doma.

Vzpomínám na několik úvodních hodin do zapsaných předmětů, které jsem strávila v údivu. Překvapoval mě nezvykle vysoký počet studentů na přednáškách a fakt, že i mimo semináře se vede hojná debata, a to nejen nad právě probíranými tématy. Od pedagogů jsem cítila upřímný a silný zájem opravdu poznávat a znát své studenty a podivovala jsem se nad sebevědomím většiny studentů, kteří se nebáli jít do konfrontací. Zdálo se a postupně potvrzovalo, že právě dialogický způsob přednášení je tím hlavním. Učitelé se jevili být podráždění, bylo-li na přednáškách ticho. Fascinoval mě úzce zaměřený výběr témat předmětů. Nezabývali jsme se například herectvím ve celé jeho šíři, ale pouze gestem. Analýzu divadelního představení jsme se učili na pouhých třech inscenacích, jež nás provázely celý semestr a viděli jsme je mnohokrát na divadle i ze záznamu. Československá nová vlna byla probíraná jako komplexní společensko-politická situace v celé východní Evropě, z níž se známý fenomén zrodil a podobně.

Brzy jsem zjistila, že není mou povinností se okamžitě přátelit se všemi kolegy na seminářích. Že je možné trávit čas touláním se po Vídni mimo hlavní turistické trasy a „must see“ atrakce, že předměstí Vídně je plné přírody a vinařských domků při drobných vinicích, které lákají k dlouhým (toho času podzimním) procházkám. V období slavných adventních trhů mě pak těšilo hledat malé komunitní a sousedské trhy, kam jsem později vodila návštěvy z Čech, které za mnou přijížděly. Na mnohá seznamování a nové kontakty ale přirozeně také došlo. Nejvíce na jazykových kurzech v „Deutsch Sprachzenter“. Za velmi lacino se člověku dostane skvělé a intenzivní praktické průpravy po celý semestr. Ale především se ve skupině setká s úžasnými a inspirativními příběhy studentů i pracujících cizinců. Poznávala jsem mentality několika národností současně, protože právě národnostní rozdíly byly nejčastějším tématem hovorů.

Svůj vídeňský Erasmus jsem strávila v jakési dlouhotrvající introspekci. Zamilovala se do atmosféry města. Poznala jsem, že k tomu, abych mohla být „svému“ oboru prospěšná, nestačí být aktivní na seminářích, pozorná na přednáškách a úspěšná u zkoušek. Dostala jsem dar dlouhých třech měsíců ke srovnání priorit a stanovování cílů, na což jsem v běhu všech vysokoškolských a rodinných i jiných aktivit hledala čas jen obtížně.